Irina pozvedla hlavu od popraskaného hliněného talíře s polévkou, ta svým našedlým zbarvením, zápachem a hustou konzistencí připomínala potravu pro vepře. Bez mrknutí do sebe hladově nasoukala pár posledních lžic. Pachuť polévky jí hořce zatrnula na patře a vzpomněla si, že už jedla mnohem horší jídlo. Jestli se tomu tedy dalo říkat jídlo. Byla si však vědomá, že nejdůležitější, je mít plný žaludek. To ostatní šlo kolem. A to v těchto časech věděl každý.
Její jasně rudé, neučesané vlasy, svítily do pološeré místnosti staré krčmy. V tom pološeru, měli nádech tmavého piva. Rudé prameny vlasů se jí zhouply přes oči a překrývaly tak viditelně velkou jizvu. Bolestná vzpomínka na jednu z nejtemnějších osudových nocí, kterou tato mladá dívka pamatuje.
